Deníček
Příspěvky
Horská výzva Krkonoše poprvé..10.-11. srpen 2012
19. 8. 2012
Život jde dále, Země se točí, den se střídá s nocí a Lucka běhá. Úsměv na tváři tedy tak trochu postrádám, ale věřím že čas pomůže.
Když mě Frida opustila, rozhodla jsem se, že se přeci jen zúčastním závodu Horská výzva v Krkonoších, který byl záveřečným dílem závodního seriálu (Jeseníky, Krušné hory a Krkonoše).
Kamarád Kurri (Lysohorský běžec) hledal parťáka a já řekla ano. Byla to moje běžecká premiéra na tak dlouhé trase. V den závodu jsem byla naladěna na stále smutné frekvenci, ale registrace ve Špindlerově mlýně, zakaboněná obloha, nadržení závodníci a stmívání mě přivedlo na jiné myšlenky a já byla pěkně namotivovaná a natěšená na závod. Ve 22.00 zaznělo 3 - 2 - 1 a s Kurrim jsme vyrazili z poslední lajny davu závodníků. Kurri vyběhl v pěkně rychlém tempu až mne to překvapilo. Přidala jsem se a předběhli jsme plno dvojic. Začalo první stoupání a na tempu jsme neubrali. Pokračovali jsme v závodním tempu a užívali jsme si to. Před první občerstvovací stanicí začalo lehce pršet a foukat a začínalo nám být jasné, jak to bude vypadat na Sněžce. Střídali jsme rychlou chůzi s během. Malé bloudění nás za Labskou boudou zavedlo k Labskému vodopádu, rychle zpět a jede se dál. Pár super seběhů po velkých kamenech a hurá vzhůru na nejvyšší horu České republiky, Sněžku.
Předpověď počasí se kupodivu nespletla a my si užívali déšť, studený vítr a mlhu. Na vrcholu Snežky spadlo i pár sněhových vloček. Před tím jsem ale ještě stihla spadnout já a pokřtít tak tuto horu svou krví. Otřesena jsem však běžela dále a v zimě a dešti jsem na tento zážitek brzy zapomněla. Jeden zážitek střídán druhým a jsme na vrcholku. Jak to nahoře opravdu vypadá jsem shlédla až na internetu po závodě. V mlze toho moc vidět nešlo, takže rychle pryč.
Sestup po velkých schodech z kamenů zanechalo vzkaz na mém koleni. Prý už nemám moc běžet jinak se nedostanu do cíle. Uposlechla jsem a vzkaz Kurrimu vyřídila. Parťák naštěstí naštvaný nebyl, naopak se přizpůsobil mému tempu a za to jsem mu moc vděčná. Na posledních kilometrech jsme si prohlédli zdejší krajinu a musím říci, že do Krkonoš se ráda vrátím. Oba jsme po 65 km netrpělivě vyhlíželi cílovou sjezdovku po které se seběhlo rovnou do cíle, sprchy, na oběd a vyhlášení vítězů. Tento okruh jsme zvládli za 11 hodin a pár drobných. Umístili jsme se na 7. místě z 18ti mužsko-ženských týmů a na 27. místě celkově.
Trasa závod se mi moc líbila a určitě jsem přišla na jiné myšlenky. Běžela jsem pro mojí Fridu, i slza mi po cestě ukápla, ale nikdo to neviděl. Hodně jsem se během závodu nasmála a za to vděčím parťákovi Kurrimu:-)
Frida *16.8. 2011 ┼ 9.8. 2012
14. 8. 2012
Sedím a přemýšlím co napsat. Vlastně vím co napsat, ale nevím jak to napsat. Zjišťuji jak se dá smazat tenhle blog a přemýšlím nad tím, jestli pokračovat v psaní, nebo se na to vykašlat a vše vymazat. Mám pocit že už to nemá cenu. Ptáte se proč? Já to tedy napíšu.
Frida zemřela, Friduška už není. Moje milovaná borderka Frida je pryč. Zjistilo se že má vrozenou vadu, která se ji stala osudnou. Malá játra selhala a Frida zemřela 9.8. 2012 v 9.00 na veterinární klinice u pana veterináře Nytry. Zemřela sama bez uspání, bez bolestí. A já jsem přišla o další milovanou bytost. Život jde však dál. Na Fridu budu vzpomínat se slzami v očích. Moc mi pomohla v mém krušném období, dostala mne z chmurných myšlenek a díky ní jsem přišla na to, že běhání mne moc baví. Na její počest to nevzdám a ponechám tenhle blog a budu pokračovat dále.
16.8 by oslavila jeden rok a já prosím všechny kdo ji znali,aby si na to veselé štěně vzpomněli s úsměvem na rtech. Chtěla jsem k tomuto článečku vystavit i její fotečku, ale na to zatím nemám sílu. Moc mne to bolí.
10.8. den po smrti Fridy jsem se zúčastnila závodu Horská výzva v Krkonoších. První jsem chtěla účast zrušit, ale plán pročistit si hlavu vyhrál atak jsem jela a pročištění se povedlo. Běžela jsem to pro mojí Fridu.
Také bych chtěla poděkovat Nadaci pro zvířata za péči o Fridu během jejích posledních dnů života.
Uvádím link s informacemi o této nadaci!
http://www.utulek-ostrava.estranky.cz/
Závodní víkend
29. 7. 2012
Tak nám končí měsíc červenec a poslední víkend byl přímo závodní.
Celý červenec byl ve znamení tréninkových výběhů na Lysou horu, soutěže Ocelový muž/žena v Klimkovicích kde jsem otestovala svůj trénink nejen v posilovně a hlavně odpočinek od běžeckých závodů.
To se změnilo až v sobotu 28.7. kdy se konal závod Běh na Lysou horu. Trasa měřila 8.4 km a vedla po žluté stezce se startem v Krásné na rozcestí. Přesto, že jsme se postavili na start až v 15.00, tak nás sluníčko pěkně potrápilo, i když se chvíli zdálo, že zůstane pěkně za mrakem. Byl to silniční závod. Trasa vedla celou dobu po asfaltové cestě, 8 km nekončící široké cestě vedoucí až na vrchol beskydské krasavice. Běh jsem si užívala i když mi slunce ubíralo energii. Ve tvářích ostatních běžců jsem viděla stejné pocity, které jsem cítila i já. Těšila jsem se už nahoru a vyhlížela kdy už uvidím spodní část sjezdovky. Tak je to konečně tady. Po snad stopadesáté zatáčce se konečně objevil pohled na vysílač Lysé hory a sjezdovku, kterou jsme pak kopírovali dále po asfaltové cestě. Posledních 400 metrů jsem si představovala, že běžím tréninkový tempový úsek a snažila jsem se zrychlit, a když jsem slyšela Katku jak mi fandí, tak jsem přidala na tempu a i ty kolena jsem zvedla. Škoda že to takhle nejde celý závod.
Na vrcholku panovala skvělá atmosféra. Bylo tam plno přátel závodníků, které jsem moc ráda viděla. Skončila jsem 12. z 26ti žen s časem 1 hod 1min.
U grilované speciality jsme probrali nedělní závod na Kozubovou který nás čekal následující den, tedy 29.7.
Startovalo se 10.00 v krásném prostředí Dolní Lomné. Z Ostravy je to sice celkem dálka kvůli pěti kilometrům, ale teď už vím že to stálo za to. Jeli jsem ve třech lidech. Já, Radůz a Kurri. Uvěřila jsem Radůzovi že je tam jeden strmý kopeček, apak celkem pohodička. Pravda byla však jiná. Těch strmých kopečků tam bylo více. Trasa vedla po turistické značce lesem, vypotila jsem litry potu, předběhla jsem pár závodníků, byla jsem předběhnuta pár závodníky. S některými jsme si střidali své pozice, což mne motivovalo zůstat v tempu. V těch nejstrmějších kopcích jsem střídala běh s chůzí tak jako všichni kolem. Z lesa jsme vyběhli na zpevněnou cestu, která vedla v příjemném úhlu až do cíle. Přiběhla jsem v čase 39min 5s.
Nahoře byly mraky turistů. Po skončení tomboly jsem utíkali dolů a ještě se opět pořádně zapotili.
Víkend byl skvělý. Mám radost ze svých časů a z botek, silničních a krosových modelů inov-8 které se proběhly s mou maličkostí.
Nastartovalo to mé těšení na můj první delší závod v horách a to Horskou výzvu v Krkonoších.
Adrenalin Cup Mistrovství republiky extrémních závodů štafet
25. 6. 2012
23. 6. se konal Adrenalin cup, kterého jsem se měla zúčastnit s kámoškou Luckou (cyklistkou). Na náš inzerát se nám ozvala kajakářka z Jihlavy, takže teď nastal úkol největší, a to sehnat osobu něžného pohlaví milující výšky. Kamarádi paraglidisti mě upozornili na to, že létat z Lysé není úplně jednoduchá záležitost i pro zkušené, a najít holku která do toho půjde, není moc reálné. A hlavně ty co do toho jdou, již měly svůj tým utvořen. Čtvrtou členku našeho týmu jsme nenašly, ale snaha byla. Lucka jela na AC jako podpora svého přítele, který závodil a já se tam chystala s Fridou vyběhnout Lysou v rámci tréninku a podívat se na odvážné blázny vyrážející do vzduchoprázdna.
Zavírám oči a vidím se na startu na Ostravici na hřišti, všude diváci, randál…oči otvírám a stejný obraz zůstává. Ne není to sen, já opravdu závodím. Jednomu týmu odpadla běžkyně a já se na start postavila namísto ní. Fridu mi hlídá známa týmu, kterou ani pořádně neznám, ale vypadala sympaticky a jako psomil. Po zaznění výstřelu vypouštím Fridu a všechny bytosti světa z hlavy a soustředím se pouze na dech a nohy. Přesně vím, co mě čeká a je mi lépe když vím do čeho jdu respektove běžím, přesto cítím pocit zodpovědnosti kvůli předávky štafety na vrcholu Lysé hory což je mým cílem. Neběžím jen sama za sebe, ale za další 3 členy týmu a lidi, kteří nám fandí. Na druhou stranu vím ze ostatní 3 disciplíny mohou naše pořadí změnit jakýmkoliv směrem.
V první části trati nesmí chybět sjezdovka Ostrá, která mé nožky pocítila na svém hřbetě už třikrát během června. Tentokrát jsem ji krátkými krůčky vyběhla a radši nepřemýšlela nad následky tohoto činu. Slunce bylo pod mrakem. Na Albínově náměstí vedla trať na opačnou stranu než při závodě Běh na Lysou týden před tím. Čekal mne seběh po asfaltu a následné další seběhy lesem a po sjezdovce, která je pod hotelem Bezruč. Běh z kopce jsem si užívala, běžela naplno a v duchu se omlouvala moji kostře, která dostávala zabrat a zároveň myslela na své nové botky, které tak krásně běžely. Jsou daleko lehčí něž moje Salomony a jde to opravdu znát. Inov-8 Roclite neudělaly ostudu při své velké premiéře. Ze Sanasportu dorazily akorát před závodem, takže jen obout a běžet.
Pod sjezdovkou pokračovala běžecká trať kousek po asfaltu, poté jsem skončila na stezce v lese, která vedla podél Hotelu Bezruč a začalo stoupání nahoru. Trať pro kola a běh se rozdělila a jak se teď orientovala jen podle žlutého značení. Cyklistům zůstalo značení červené, ale ti ještě cekali trpělivě na hřišti na své paraglidisty, kteří měli za úkol předat štafetu právě cyklistům.
U Ivančeny mne čekalo druhé občerstvení a já udělala něco, co mne ponaučilo do budoucna. Jelikož bylo dost dusno tak žízeň byla velká a já pila jako velbloud s pocitem že se snad zásoby tekutin budou hodit na další kilometry. Nakonec jsem zjistila že šplouchající litr vody v nafouklém žaludku je úplně zbytečný a určitě mi nijak nepomáhá. To i ten velbloud je chytřejší. Na svou chybu jsem přišla již po několika metrech. Ne Lucie, nejsi velbloud.
Několika kilometrový mírně stoupající traverz ukazoval krásnou scenérii, ale pokud bych ho běžela na opačnou stranu bylo by to určitě příjemnější. Nad hlavou se tyčil vysílač Lysé hory a letěli první paraglidisti. Pohled to byl pěkný, ale pocit kolik toho mám před sebou a že ten můj paraglidista čeká a čeká mne donutil zrychlit. Nejsem tady na vyhlídkové jízdě. Travnatý traverz skončil napojením na kamenitou červenou stezku nad Lukšincem s davy turistů. Teď začal můj konec , slunko se vyhouplo z mraků a já se soustředila na své kroky mezi nepříjemnýma šutrama. Na chvilku jsem zvedla oči k nebi, abych se ujistila že padáků je tam stále více a více a najednou jsem klečela mezi šutry s odřeným kolenem. Ještě spojit ruce a vypadalo by to, že se modlím k božstvu. Vzpamatovala jsem se a snažila si zachovat důstojnou tvář. Na poslední dva kilometr y se ke mě přidal pes (Bigl), který mne dprovodil až do cíle. Nevím co se mu honilo hlavou, ale asi chtěl udělat při sobotě dobrý skutek a doprovodit podivného tvora nahoru. V cíli jsem plácla pro mne neznámého paraglidistu se stejným startovním číslem.
A mám padla. Pět minut za mnou přiběhl nevidomý horolezec Jan Říha, který na hřišti obdivoval kožíšek mojí Fridy. Byl moc milý. Běžel spolu se svým běžeckým doprovodem. Ruce měly spojene lankem.
První co, tak jsem musela vypustit svůj velbloudí hrb, který se posouval stále níže. Po té hurá na občerstvovačku. Poslední běžci dobíhali a já se ládovala ovocem a lila do sebe další tekutiny. Jelikož stolek s ovocem obsadil i Honza Říha, tak nastal nájezd kamer a novinářu. Stolek byl v obležení a já slintala po pomerančích, které byly momentálně v hledáčku objektivů a kamer. Moje dlouhá ruka neváhala a pomeranč dostala a možná bude i v televizi
Na Lysé jsem měla možnost obdivovat paraglidisty až se mi tajil dech, když směřovali do prázdna, i cyklisty divoce sjíždějící sjezdovku, aby mohli předat štafetu svým kajakářům. Šerpové také končili svůj štafetový závod v nesení 60 kg bečky na vrchol Lysé po červené stezce.
S běžcem Martinem Frydrychem, který mne poučil jak je to s těma tekutinama při takovém závodě, jsme se vydali střídavým během dolu kouknout na kajaky. Přesvědčila jsem se že i tato discplína je dřina. Kajakáři se trápili v protiproudu rozvodněné Ostravice a snažili se objet překážky.
Všechny disciplíny měly svoje. U některé bylo měně potu, za to více nebezpečí , u jiných zase pocit totálního vyčerpání, ale padnutí maximálně na kolena. Společná byla touha po dobrém umístění a prožití skvělého zážitku. Já jsem přišla k této běžecké zkušenosti jako slepá k houslím. Ukázalo mi to Adrenalin cup nejen z té divácké strany, ale i tu závodní. I když bežci jsou asi největšími závodními diváky.
Trať: 16 km
Převýšení: 1145 m
závod Běh na Lysou horu
18. 6. 2012
..byl výživný plný slunce, potu a dřiny. Na běh na Lysou jsem byla přihlášená už dlouho a moc jsem se těšila. Byl to můj první závod na nejvyšší vrchol Beskyd tak jsem byla plna očekávání. Stejnou trasu jsem si zkusila s klukama co běhají po horách týden před závodem, ale bylo příjemné počasí, ve kterém jsem byla schopna běžet až nahoru v daleko lepším čase, než který jsem zaběhla na závodě.
Startovalo se na hřišti v Ostravici. Výstřel nezazněl kvůli nějakým technickým důvodům, což ale nebránilo k vyběhnutí 269 závodníků. Hlava na hlavě jsme běželi podél řeky Ostravice a v dáli nás vítalo první asfaltové stoupání které začínalo prosívat účastníky. To brzy že? Slunce se opřelo do spocených těl aby nám ukázalo že je stále s náma a nikam se neschová. Ano, slunce se neschovalo. Ani vlastně nemělo kam. Po asfaltu nás čekal první výstup v lese pěkně ve stínku.
Stoupala jsem s nadšením a úplně zapomněla na to, co nás všechny čeká za pár set metrů. Sjezdovku Ostrou z minulého týdne bohužel nikdo nezrušil a já už tušila že to nepůjde tak hladce jako na tréninku. Na začátku kopce nás čekalo překvapení v podobě bubenického vystoupení. Rytmus bubnů mi hučel v hlavě a já se snažila dělat něco co mělo vypadat jako běh. Slunce peklo ve stále větší intenzitě. Běh vystřídala chůze a ve světlých chvilkách se nohy snažily běžet. Tak se to střídalo až na konec sjezdovky. Při rozběhu na rovince kde jsem měla v plánu nasadit tempo mi nohy oznámily že nejsou moje. Po chvilce přemlouvání jsem je opět rozpohybovala a pádila jsem z kopce abych nahnala pár minut. Teď už vím že to bylo skoro zbytečné. Všechny, které jsem předběhla z kopečka mne dohnali na červené stezce na kterou, jsme navázali na Lukšinci.
Teď začala notoricky známá cesta plná zvědavých turistů. V hlavě se mi odehrával zajímavý příběh ve kterém se otáčím o 180 stupňů a jdu procházkou zpět na Ostravici. Měla jsem tak blízko k tomu to udělat, ale nohy zvítězily a postupovaly odvážně vzhůru. Běh jsem kombinovala rychlou chůzí, která mi ale přišla ještě horší než ten můj “běh”.
Kamenitá závěrečná planina Větry utekla rychle pod nohama a já se dostala do posledního stoupání lesem. Hlava se mi z horka a žízně točila a já si říkala že už by nebylo rozumné se otočit o 180 stupňů nazpět. Cíl byl nadosah a za pár minut jsem probíhala tím vysněným místem. Tak takovou krizi jsem tedy ještě při běhu nezažila.
Naládovali jsme do sebe ovoce a koblihy a běželi si pro kuře na hřiště, kde se pak konalo i vyhlášování výsledků a bubenická exibice.
Byl to pro mne první, díky vedru, opravdu náročný závod kdy jsem i uvažovala že to všechno vzdám. Jsem na sebe hrdá, že jsem to dotáhla až do konce.
Přes týden poběžíme opět na Lysou v chladnějších večerních hodinách a moc se těším až ji znovu pokořím a zlepším si svůj čas.
Frida a její aktivity
18. 6. 2012
Začaly jsme s Fridou navštěvovat psí cvičiště v Řepišti. Jelikož se chci s Fridou věnovat agility tak musíme poslouchat na 100%. Jakmile projdeme kurzem poslušnosti, můžeme začít s překážkami, které tak trochu očucháváme již teď na konci každé hodiny.
Aby pes mohl do skupinového cvičení s ostatními pejsky, tak musí projít deseti individuálními hodinami, kde se naučí základním povelům a jejich uposlechnutí. Tzn. sedni, lehni, zůstaň i s okolním rušením, chůze u nohy, obraty, přivolání (od psů, lidí).
Individuální hodiny jsme absolvovaly dvě a dostaly jsme doporučení jít mezi ostatní psy a jejich majitele. Musím Fridu pochválit, i sebe, dost cvičíme při každém venčení. Je to náš denní chleba a určitě to není jednoduché.
Jediné co bych oznámkovala za 4- je přivolání Fridy od psů, lidí a jiných zajímavějších objektů než je v tu chvíli její panička. To uznala i naše slečna cvičitelka a prý to ve skupině se psy alespoň budeme trénovat.
Jakmile Frida zbystří někoho moc zajímavého třeba i 20 m daleko tak prostě běží se přivítat a pozdravit svým skákacím způsobem. V patách Fridy pak přiběhnu já a kárám to nezbedné zvíře. Tohle bude dlouhá cesta, ale vím, že to zvládneme.
Frida si proběhla několik agility překážek a to dva druhy tunelu, áčko a kladinu. Na dotaz jestli jsme to už někdy zkoušely jsem odpověděla záporně a Frida dostala pochvalu jaký je talent. Plemeno Border kolie se prostě nezapře. Dnes nám začíná skupinový trénink. Doufám že Frida bude použitelná v tom vedru.
Jako odměnu dostane koupel v Ostravici na cestě z cvičáku.
Ocelový muž Tišnov, Venuše a jiné zážitky
5. 6. 2012
2.6 2012 se konal v Tišnově u Brna 12. ročník závodu Ocelový muž/žena.
Oceláci z Ostravy tam samozřejmě nesměli chybět a hlavně pro nováčky včetně mne to byla velká premiéra. Libor jakožto náš trenér nás pěkně namotivoval k účasti na této akci a opravdu nelituji.
Fridu mi pohlídal Michal a Peťka. Mezitím co Frida lítala na zahradě se samojedama Anie a Beauty, tak já zdolávala pět disciplín a to benchpress, výdrž na hrazdě ve shybu, sedy lehy, běh a kolo.
Již ráno jsem začala v hlavě řešit mnou nejvíce obávanou disciplínu a to kolo, ale nakonec bylo skvělé a užila jsem si to, ale ať nepředbíhám.
Po slavnostním zahájení jsme odstartovali závod ženskou kategorií v benchpressu. Nedávno jsem tuto disciplínu začala trénovat v posilovně pod dohledem Libora, ale mám ještě co dělat, každopádně jsem byla s výkonem spokojená a výsledek našeho snažení se určitě projevil. Katka skvěle zabojovala. Musím uznat, že všichni byli úžasní. Zdenda s Liborem ani nemluvím, mají snad ocel v pažích. Honza s Dědkem taky výborné. Bezkonkurenční žena byla určitě Václava alias Venuše, která je „štamgastka“ v této soutěži a prakticky nemá konkurenci. Myslím že Mari, která bohužel chyběla, ji šlape na paty, co se týče bodování. Před mistryní světa ve fitness musím vážně smeknout.
Celkem dobrý pocit jsem měla z mé výdrže na hrazdě, ale ráda bych stejně přesedlala na shyby, až vypiluji techniku a naberu více síly.
Sedy lehy bylo jedno velké trápení. Se zavřenýma očima jsem to překonala a dosáhla limitu i něco navíc, ale žádná sláva. Když jsem viděla konkurentky, tak jsem zase dostala motivaci něco s tím břišním svalem dělat a pozměnit mu tvar. No uvidíme, jak své vnitřní sliby splním.
Na běh jsem se samozřejmě těšila. Trať to byla krátká a pěkná. Můj čas mne celkem potěšil. Libor byl hlavním tahounem tohoto běhu a mezi poli v jeho oranžovém triku vypadal v dálce jako pampeliška. Takové myšlenky jsem měla, když jsem běžela poslední rovinu před otočkou.
A je to tady. Kolo. Já se Zdendou jsme vytasili naše horské exoty mezi silniční fajnšmejkry. Myslela jsem hlavně na to, že když nezvládnu kolo do limitu, tak nebudu zařazena do bodování. To byl můj hnací motor.
A fakt jsem hnala. Ne jenže jsem stihla limit, ale dokonce jsem si to i užila a těším se na další jízdu. Část tratě vedla pěkným prostředím mezi loukami a lesy. Snažila jsem se jet co nejrychleji v rámci mých možností. Dala jsem na radu jet na lehký převod a udělala jsem dobře. Porad jsem vyhlížela Zdendu, který startoval o pár závodníků za mnou, ale na trati jsme se nakonec nepotkali. Bohužel se mu limit nepodařilo splnit. Je to škoda, protože ostatní disciplíny zvládl na jedničku. Myslím že nás oba nakopla tato disciplína k přemýšlení nad koupi silničního kola, které by náš čas mělo zlepšit.
Po sprše a dobrém jídle začalo slavnostní předávání cen. Objevila jsem se i na bedně jako druhá ve své věkové kategorii, vyhráli jsme pár zajímavých cen v tombole, udělali pár společných fotek našeho fajn týmu a jelo se domů.
Ani se mi nechtělo z Tišnova odjíždět, protože mi to místo během dne přirostlo k srdci ne jen samotným závodem, ale i lidmi, kteří se zúčastnili. Lidmi, kteří jsou nadšeni pro sport, myslí ne jen na sebe, ale fandí i ostatním. Atmosféra závodu má ode mne za jedna. Jde vidět, že závod organizují lidé, kteří do toho vložili ne jen své organizační schopnosti ale i srdce a volný čas.
Těším se na další akci snad na Žebráku a snad na tenčích gumách .
Fotky nafotila Jana Kokošínská
Štramberská desítka 26.5. 2012
28. 5. 2012
Tento závod mne hodně překvapil. Po shlédnutí propozic a profilové mapy jsem měla pocit, že kopce budou extrémního charakteru. Nemůžu říci, že by nebyly výživné, ale rovinek a seběhů bylo daleko více.
Seběhy mám ráda a využívám je k odpočinku, nasazení rychlejšího tempa a předbíhání některých závodníků. Na Štramberku těch seběhů ale bylo opravdu hodně a celkem mne i vysílily. Trasa vedla po asfaltu i terénem v lesíku. Asfalt žhnul a měla jsme pocit ze mi hoří chodidla. Přehřátí střídala husí kůže z chladného protivětru, který nám foukal do tváře. Během závodu jsem si dala za cil doběhnout jednu běžeckou kolegyni, která běžela před mnou, a to se mi taky povedlo. Sokyni dala najevo překvapení a začala mne stíhat a dýchat mi za krk. Byl to boj. Na 8. km mě opět předběhla a já se jí držela. Vytvořili jsme skupinku asi čtyř běžců a každý z nás přemýšlel nad vlastní strategií. Těsně před cílem jsem se od skupinky odlepila a nasadila sprinterské tempo. Nikdo mne už nedohnal a já jsem se cítila jako vítěz v tu chvíli. Ještě nedávno jsem nebyla schopna se takto v cíli hecnout.
Nezvládala jsem to silově. Cítím, že jsem na tom teď mnohem lépe díky společným tréninkům v posilovně a občasným výběhům na hory. Běhání do kopců je ten nejlepší trénink.
Na tomto závodě jsem skončila jako 6. žena celkově a 5. ve své věkové kategorii. Se svou soupeřkou jsme si pak podaly ruce a společně proběhly ještě par metrů na vydechnutí.
Štramberskou desítku určitě ještě někdy zopakuji.
Lysá hora II ~ trasa: Lubno – Kykulka- Lysá hora
23. 5. 2012
Včera jsem měla možnost zúčastnit se běžeckého tréninku na Lysou horu v pozdějších odpoledních hodinách s klukama z Ostravy a Klimkovic, kteří se věnují pouze horskému běhu. Byla jsem lehce nervózní, jestli to vyběhnu, ale zjistila jsem, že má forma není vůbec špatná po pár horských bězích, které jsem v poslední době absolvovala.
Ukázali mi pěknou trasu stvořenou pro běh. Tahle trasa je jedna z etap Lysacupu, ale v zimě jsou ty podmínky mnohem náročnější. Vzpomínali, když tuhle trasu běželi ve sněhu při teplotě -24 stupňů.
Plánuji, že taky v zimě zkusím pár etap, jen doufám, že nebude taková kosa.
Na Lysou jsme přiběhli kolem 19. hodiny. Sjezdovku jsem vyběhla sice vrabčími kroky, ale vyběhla. Dokonce jsem nepřiběhla poslední. Není to ode mne pěkné, ale potěšilo mne to.
Slunce pomalu zapadalo a byl krásný výhled, který bych ráda sdílela ne jen s kamarády, ale i s přítelem a běžeckým parťákem Peťou. Doufám, že se mu koleno brzy zahojí a budeme moci vyběhnout společně třeba zase na Lysou.
Je skvělé, že Beskydy jsou celkem blízko a autem se dá po práci klidně takový výběh stihnout. Posledních několik km po cestě k autu jsme běželi za tmy tak by se příště hodila čelovka.
Kluci plánují Beskydskou sedmičku, takže trénují výběhy sjezdovek. Já doufám, že seženu parťáka na 5 BV. Par nominací mám tak uvidíme.
Víkend ve znamení Beskyd
15. 5. 2012
Během týdne jsem si zkusila vyběhnout Lysou a najednou se vynořila výzva ve formě dvou závodu Saucony poháru. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zkusím a zároveň zvládnu oba běhy, ale jelikož počasí nám nepřálo na lezecký výlet tak jsme se vydali do Beskyd.
V sobotu se konal se startem ve Frenštátě p. R. výběh na Velký Javorník dlouhý 8,7 km.
Ráno před startem vládlo obloze slunce a celkem vysoké teploty navzdory předpovědi, které hrozily deštěm a zimou. Krátké šortky jsem ale ostatním závodníkům přestala závidět na 4. km kdy se obloha zatáhla a začalo pršet. Navzdory dešti jsem se cítila příjemně a běh jsem si užívala. Trať se mi líbila hlavně díky tomu že nebyla až tak náročná jak jsem si představovala. Kopečky se střídaly s rovinkami a mírnými seběhy při kterých jsem se snažila zrychlit ale zároveň si odpočinout.
Každý km byl na trati označen, takže jsme měli přehled o tom, kolik zbývá do cíle. Musím uznat, že kilometr při běhu do kopce je nějaký delší než při běhu Bělákem.
Těsně před cílem mi pomohl Roman, který mně informoval o tom kolik set metrů mi zbývá do konce. Při závěrečném kopečku jsem myslela, že mi nohy už odpadnout ale jak jsem viděla v cíli Peťu s Fridou tak jsem dokonce i zrychlila a proběhla tím jedním vytouženým místem, cílem. Na Javorníku vládl nepříjemný déšť a mlha. Frida nemohla do hospody tak čekala venku v zimě a kulila oči z nezvyklé situace.
Překvapivě jsem se ocitla dokonce i na bedně. Třetí místo v mé věkové kategorii.
Obdržela jsem svůj první pohár, který jsme hned večer naplnili iontovým nápojem jménem vínečko.
Jelikož jsem se cítila dobře a počasí nebylo vhodné na lezení tak jsme popojeli do nedalekého Rožnova p. R. a ubytovali se v kempu, ze kterého následující ráno startoval další závod do vrchu a to byl Běh na Radhošť.
Byla jsem informována, že tento běh je daleko náročnější, ale za to krásnější než Velký Javorník. To mne však neodradilo a já se těšila ještě více.
Hned na druhém kilometru jsem se přesvědčila o pravdivosti těchto informací. Během 6,5 km jsem potkala jen jednu delší rovinku, na které jsem opět zrychlila a vydýchala. Nohy se mi však po vyběhnutých kopcích podlamovaly. Bohužel rovinku vystřídalo závěrečné stoupání. Šlo nejen cítit, ale i vidět že to není jen tak nějaký kopeček, ale sjezdovka, která mé nohy přinutila střídat běh s chůzí což udělalo 90 % závodníků.
Peťa mi fandil asi uprostřed sjezdovky. Potěšilo mne to, ale moc nepomohlo. V tomto stoupání by mi pomohly pouze silnější nohy. Peťa už tento závod běžel a moc dobře věděl, že se pěkně trápím. Během závěrečného výběhu spadlo i pár vloček a já proběhla cílem. Byla dost zima tak jsme si dali občerstvení a šli dolů.
Vyhlášení výsledků probíhalo dole v kempu. Adéla skončila celkově na třetím místě. Myslím, že fakt skvělý výkon.
Víkend byl opravdu kopcovitý a ukázalo mi to i jiný druh závodů než které jsem navštívila doposud.
Děkuji Petíkovi za perfektní zázemí a podporu.