Dolnolhotská desítka, první desítka v tomhle roce v plné kráse..
Po zkušenostech z minulého roku přibaluji do tašky i pokrývku hlavy proti slunci. Obloha však halí slunce do mraků a to mne těší, drobný déšť mi dělá velkou radost. Jakýkoliv druh počasí bude lepší než 27 stupňů v prvním jarním slunci a rozpálený asfalt,jak tomu bylo v roce 2012.
Páteční před závodní strava dodala mému tělu lehkost a nerozptyluje mne žádné dlouhé ranní vysedávání na onom místě. Soustředím se tedy na to, co nás všechny čeká. 10 kilometrů z Dolní Lhoty do Zátiší, mírně do kopce, pak zase z kopce po asfaltu bez silničního provozu. Slunce stále nevidím. Paráda. Je to ale ode mne nefér. Nedávno jsem lákala ranními pozdravy slunce z po za mraků a teď si přeji pravý opak. Jo takoví jsme my, Lidé.
Na hřišti probíhá registrace a vyzvednutí startovního setu. Jdu ještě k nám na chatu pro mého hlavního fandu taťku. Taťka mi vykládá zážitky posledních dnů, já jsem však myšlenkami někde jinde. Přemýšlím o tom, jak jsem se trápila před pár dny na pětce v Hrabové a teď mne čeká celá desítka. Propočítávám, jaký čas chci mít a jaký čas mít nechci. Jo plánování je důležité. Teď to ještě dodržet.
Netrpělivost mě nutí opustit bezpečí chaty a vydat se mezi dravé běžce, jak vidím tak někteří jsou opravdu z daleka a slunce by jedině uvítali. Je 30 minut do startu. Nové dresy krásně svítí novotou a mám pocit, že vidím všude samé modré a růžové Oceláky.
Rozcvičit, rozběhat se, hromadné foto a start. Přesně v 10.00 zazněl výstřel a všechny možné druhy nohou se rozeběhly. Levá střídá pravou, pravá levou. Jak jednoduché a přitom těžké. Proběhnu kolem mého fandy a mávám na rozloučenou. Uvidíme se za 44 minut. To je můj plán.
Paleta barev se vlní před mýma očima i nohama a já se snažím dostat k Danuš Š., která svítí všemi barvami daleko přede mnou. Běží ji to moc dobře, přesto se od ní za chvíli odpoutávám a dobíhám Klárku Rampírovou. Přiznávám, udělalo mi to radost předběhnout vítězku LH24, v tomhle případě alespoň na chvilku. Nekonečné zatáčky a stoupání nás přivede na obrátku, kde se naše kroky vrací zpět. V proti směru teď potkávám známe tváře a slyším slova povzbuzení, za která moc děkuji. Bohužel to nejsem schopna opětovat. Na 7. km mne předbíhá Klárka Rampírová a já se rozhodnu držet se jí zuby nehty. Nehty nemám a zuby slabé, hmmm, po 500 metrech to vzdávám. Jsem rozumná a zůstávám u svého tempa. Radši se neotáčím, nechci vidět, kdo se drží zuby nehty mě. Danuš nehty má, tak čekám za chvíli přímý zásah. Tohle se mi honí hlavou a taky jestli tahle zatáčka je už konečně ta poslední.
Hurááá. Nafouknutý cíl a wc mne vítají s otevřenou náručí. Čas 44:26 mne potěšil. Dostávám účastnickou medaili a oplácím fandění ocelákům, kteří dobíhají do cíle.
Začíná se ukazovat sluníčko a jsem moc ráda za to, že tak krásně svítí, za vysmáté tváře kolem, za to že jsme zdraví a že se máme.